Dlouho jsem neblogovala (ani nevím proč), vždy jsem se na blog obracela jako na děníček pro zvané lidi, kteří mi velmi pomohli s bolestí, ale teď mám té bolesti víc než dost a blog se pro mě stal jen trapnou atrapkou nabízející sotva poloviční pomoc kterou potřebuji ... vidím se jakoi obraz ztroskotaného alkoholika na dně svích sil a na opačné staně svým představ o budoucnosti. Dost neoptimistické zvlášť pro zamilovanou puberťačku, která by tím tak zvaným humorem měla přímo hýřit a slunce z duše by jí mělo vyčuhovat i konečky prstů. Ale nic. Všechno se mi vytratilo a na opačné straně karty se objevil trn plný jedu, který měl přímou cestu k duši. Nepíši srdce, nevěřím že něco tak nechutně krvavé a pulsující může přinést lásku, spíš naopak příjde mi to jako posel utrpení. Avšak když se nad tím zamyslíte láska je rubem utrpení, ale já nechci věřit něčemu tak ošemetnému, chci jistotu a tu nevidím jinde než v duši. Reinkarnace? Můj přítel to povazuje za hloupost, on v podstatě věří jen čiré přírodě a něco na co si nemůžu šáhnout nebo jsem to ani neviděl (či si to nepamatuji) prostě není ( s vyjímnkou ony důvtipné scény z nejmenovaného filmu, kdy muž věří v něco co má žena i přez to, že to neviděl).
Já věřím v něco víc, věřím v péči o duši. A to jak je s ní nyní zacházeno se mi ani z mála nelíbí. Já nesvěřuji osobě kterou miluji srdce, já mu svěřuji duši, jen po troškách mu ukazuji světlé i stinné stránky, ale to je často spojováno s nepochopením a posměchářskými narážkami.
pavlíkk | 10. února 2012 v 22:02 | 
, věřím , že najdeš lepší způsoby
Zde hledá
Dnes v době materialismu naše duše trpí a je přirozené, že citlivější lidé se pak vidí, jak říkáš jako "obraz ztroskotaného alkoholika". Ale nejsi sama, lidí s tímto pocitem přibývá. A já věřím, že to, co ti tady ubližuje tě jednou zachrání.